čtvrtek 29. prosince 2016

Týden v Miláně, 15.-19.11.2016

Další den jsem dopoledne strávila s kamarádem polentonem milaneeesee, dali jsme si piadinu, klasika z regionu Emilia-Romagna. Samozřejmě s prosciuttem, rukolou a něčím bílým, asi ricottou. Byli jsme tam v 11:30, takže nikde nikdo a obsluha překvapená, že už má něco dělat :D. Pak jsem uháněla na kurz a přišla o kousek pozdě, čemuž se Antonio strašně smál, že se prý bál, že jsem se lekla, že budeme zase mluvit o sportu. Nicméně jsme probírali jídlo, tkze jsem si nemohla pomoct a vytáhla zbytek piadiny a dělala Antoniovi chutě. Na gramatice jsme dostali přidělený nějaký mediální případy vražd, co otřásly Itálií, já s jednou litvankou jsme měli "Delitto di Avetrana" (jestli to někoho zajímá, v angličtině tu). Totálně jsem se nedokázala začíst a pochopit o co šlo. Pak jsme to museli vyprávět a upřímně ještě teď pořádně nechápu, co se tam odehrálo. A celou noc jsem o tom pak musela přemýšlet. A i o těch ostatních vraždách. Jako procvičení corcondanza dei tempi (časová souslednost) nevím nevím :D. 



Pak jsem se šla zase procházet do Navigli...tuhle čtvrť jsem si naprosto zamilovala... takové...milánské, eh, Benátky a netrpělivě čekala, až bude něco po sedmé, abych mohla jít na večeři. Vyhlédla jsem si Al coniglio bianco. Jako předkrm jsem si nechala doporučit něco z artyčoku, viz obrázek a poté jsem musela ochutnat milánskou klasiku L'ossobuco milanese con risotto giallo. Byla to telecí morková kost, s takovým sosem z kořenové zeleniny a šafránové rizoto. A naprosto boží! Moje nejoblíbenější jídlo na severu. Ještě teď o něm sním (btw, dneska jsem v Tescu viděla ossobuco k ohřátí v mikrovlnce, zkoušel to někdo? :D). A pak jsem se pomaličku potulovala na tramvaj. Kde se mi povedlo přejet moji zastávku. O xx minut později jsem se dostala na tu zastávku a nic nic nic. Čekala jsem hrozně dlouho. Ale domů jsem se dostala...sana e salva. 


neděle 4. prosince 2016

Jak jsem dělala CILS, certifikát z italštiny

Je fajn, že se domluvíte italsky, ale ještě víc fajn je, to mít potvrzený nějakým lejstrem. Chtěla jsem už v srpnu dělat PLIDU B1, ale napsali mi, že termín zrušili. Tak jsem se přihlásila na CILS B2 (středně pokročilý) na prosinec s tím, že za těch pár měsíců snad zvládnu svou úroveň trošku zvýšit. Navíc, po menším průzkumu, jsem zjistila, že CILS je víc známé a uznáváné.
CILS je Certificazione di Italiano come lingua straniera, který vydává Univerzita pro cizince v Sieně a "je uznáván jako oficiální a platné osvědčení o jazykové komunikační kompetenci italským státem na základě smlouvy s italským ministerstvem zahraničí". Il Livello Due (Druhý stupeň) koresponduje s úrovní B2 společného referenčního rámce pro jazyky dle EU na úrovni pokročilých. Uživatelé na tomto stupni by měli být schopni předvést svou schopnost užít základní pravidla jazyka v širokém kontextu situací. Na tomto stupni jsou uživatelé schopni užívat italštinu k efektivní komunikaci během pobytu v Itálii, ať už při studiu, práci nebo odpočinku. Pozice tohoto certifikátu dovoluje studentům mimo státy EU ucházet se o studium na univerzitních kurzech bez nutnosti složení zkoušky ze znalosti italského jazyka.



Zkouška se v ČR dá skládat dvakrát ročně, tahle stojí 1900Kč a probíhá to v Italském kulturním institutu. Nijak speciálně jsem se nepřipravovala, prostě jsem doufala, že samostudium z Učebnic současné italštiny, sledování filmů a seriálů, poslouchání hudby, appky na telefonu, každodenní psaní s italským kamarádem, týdenní kurz v Miláně a moje neustálé cesty po Itálii budou stačit. Ale musím přiznat, že když jsem tam ráno přišla a slyšela všechny, jak se baví, že italštinu studujou xx let, začalo mi trochu téct do bot. Na FCE (B2) z angličtiny sem taky studovala xx let a tady doufám, že to zvládnu za rok a půl?!
První zkouška byla poslech a označování správných odpovědí k textu. To docela šlo. I když bych přísahala, že o nějakých věcech nepadlo ani slovo. Další část byla Compresione della letteratura, čili porozumění textu. To bych řekla, bylo taky v pohodě. Nicméně, když jsem (holt mi to nedalo) nakukovala do výsledků k lidem vedle mě, všichni měli uplně jiné odpovědi. Pak následovala Analisi delle strutture di comunicazione... tam se doplňovaly...eh...aggettivi a pronomi. Přiznám, že jsem moc netušila o co jde. Neznám prostě italské výrazy pro mluvnické jevy. To jsem asi pohořela. U časování sloves jsem ani nestíhala. U výběru hodících se slov taky ne. Přiznám, že jsem neměla tucha, o čem se tam píše a nerozuměla jsem. Měla jsem největší chuť se rozbrečet a utýct. To, v čem jsem si věřila, šlo naprosto do kytek.

úterý 22. listopadu 2016

Týden v Miláně, 12.-14.11.2016

A tak jsem tak zjistila, že mám ještě dovolenou a lámala si hlavu s tím, kam jen jet v listopadu. Při cvičení mě ovšem něco osvítilo a napadlo mě, že když chci v prosinci dělat zkoušku CILS z italštiny, tak by nebylo špatný jen na nějaký kurz, abych se aspoň trošku rozmluvila. Volba padla na Scuola Leonardo da Vinci v Miláně. V Miláně proto, že co se týče letenek a tak celkově logistiky, je nejpřijatelnější a tahle Scuola proto, že kurzy běží pořád a mají jich slušnou nabídku. Vybrala jsem si super intenzivní kurz na týden, 6 lekcí denně.
Let opět s Wizzairem, za nějakých osm stovek i se zavazadlem k odbavení rozhodně není špatná cena :). Po příletu jsem se vydala směrem čtvrť Sempione, do hotelu Piccolo Hotel, protože je prý tahle čtvrť plná místních, s nočním životem, blízko Chinatown, do kterého jsem se ovšem nějak nestihla dostat. Jela jsem fialovou linkou metra, která je bez strojvedoucího, och, jak futuristické! Hotel jsem našla v pohodě a pak jsem se prostě musela vydat do centra, abych viděla Duomo. Taky co jiného v Miláně. Docela jsem se ztrácela, protože mě gps pořád naváděla skrz park Sempione, který už byl tou dobou zavřený. Nicméně jsem dorazila, udělala si selfie :D Pak přišel nějakej černoch a začal mi hrozně aktivně dávat na ruku doooost jednoduchý dva náramky..pro štěstí a že si najdu přítele do týdne a blabla. Nebudu to rozvádět. Nejblběji utracených 15 euro v mým životě. Jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá.

Duomo 
Galleria Vittorio Emanuele
Castello Sforzesco
A pak jsem se vydala zpět. Ehm, můj milánský kamarád naprosto šílel, když jsem psala, kde jsem a on mi psal, kde bych měla být a prostě jsem byla totálně ztracená. Nicméně po jistém čase se mi podařilo dostat se zpátky do hotelu. A pak už jsem padla mrtva.

pondělí 25. července 2016

Na skok do Říma a Tropey, 16.-19.7.2016

To je tak...znáte takovou tu holku, co se zamiluje, koupí si letenky tisíce kilometrů daleko a pak se dozví, že její láska má frajerku? Pokaždé, když se zamiluju, stane se něco špatnýho. A tak jsem se rozhodla...mno, že budu dál jezdit do Itálie a dělat další chyby :D Protože za ty okamžiky štěstí to stojí. Jmenuju se Gertruda.
Měla jsem pár volných dní, takže co. Sedět v Praze nebo rozfofrovávat všechny úspory? Je jasný, že možnost číslo dvě zní mnohem líp. Vzhledem k tomu, že jsem v březnu opět kupovala Wizzair Discount Club, letenka do Říma mě stála cca 900Kč, tentokráte naštěstí jen malé kabinové zavazadlo. Řím je krásnej, ale víte jak, já radši Neapol, nicméně tahle možnost byla finančně nejlepší. Z letiště v Ciampinu jsem tentokrát jela busem Terravision (4€). Dojela jsem na Termini a nějak se vypravila obhlídnout všechna známá místa. Byla jsem na sebe pyšná, že už jsem nepotřebovala mapu. (Můj minulý výlet do Říma najdete zde... a ani tentokráte jsem žádnou památku nenavštívila zevnitř. Já vím, že to asi není správný přístup, ale...slibuju, že jednou jo!). Takže kolem fóra na Piazza Venezia, poté Corso Vittorio Emanuele k Fontaně Trevi, která je konečně opravená... dala jsem si pizzu, která byla dobrá, ale na Neapol nic nemá! :) Pak pokračovala na Piazza Spagna, kde jsem konečně viděla španělské schody bez turistů, neb se restaurují. Všude hafo policajtů, vojáků a karabiníků....musím říct, že ačkoliv karabiníci (carabinieri) je strašně vtipný slovo, tak jsou strašně sexy, chlapi jako lusk. A i ty vojáci a policajti...a chlápci na letišti! Kurnik, no prostě Italové. Myslím, že jsou můj osud a moje prokletí :D Héj, já chci nějakýho karabiníka domů!














středa 29. června 2016

18.-22.den, Tropea a zpět do ČR, 8.-11.6.2016

Další dny, jak jsem psala, klasika, pláž, odpočinek, pláž, restaurace, bar....nic speciálního, nebo už jsem to zapomněla (stejně ještě určitě vydám článek se vším, co jsem zapomněla) :) Depka z toho, že se blíží odjezd a ještě větší depka z toho, jak budu táhnout ten kufr. Jsem naštěstí chytrá horákyně, tak jsem ty nejvíc těžké předměty naházela do kabely přes rameno, že se kufr dal nést v ruce "celkem v pohodě", ale stejně se o mě pořád pokoušel infarkt. Takže poslední den jsem ještě rychle skočila na snídani a vydala se chytit vlak směr Lamezia Terme. Odtud s Ryanairem do Bergama, kde jen dvě hodinky času na Wizzaiří let do Prahy. Obojí jsem prospala a zdálo se mi to jaksi krátké. A arrivederci Itálie....
A arrivederci bude presto! Jsem takový blázen, že mi totiž stojí za to, se tam za dva týdny vypravit zase, přiletět do Říma, potulovat se po něm, v noci jet nočním vlakem do Tropey, tam strávit dvě noci a pak zase zpátky do Prahy. Asi nejsem normální. Ale...no Tropea mě chytla za srdce...a nejen těma úžasnýma plážema...

Trattoria něco jako Colpi Uvi nebo tak :D



Tartuffo di Pizzo...zmrzlina s tekutou čokoládou uvnitř...abych řekla pravdu, bylo to na mě moc velký a prostě obyč zmrzlina...příště si na něj asi zajedu přímo do Pizza...tohle teda né. 



Úžasná zmrzlina ze zmrzlinářství La Novitá, doporučuju příchuť Peccato di Gola

úterý 28. června 2016

15.-17.den, Tropea, 5.-7-6.2016

Ráno mě brzo Rocco hodil na vlak, po tom, co mi přichystal kávu a cornetto a asi hodinka cesty s přestupem v Rosarnu do Tropey. V Rosarnu bylo černochů jak..až to trochu nahánělo strach. On tam je snad nějaký imigrační tábor. Nejsem rasista, ale... a pak Tropea. Do ubytování asi kilometr z kopečka a i tak mi to trvalo hodinu a půl. V duchu jsem proklínala Andreu, že tu není, aby mi s tím pomohl a předně jsem teda proklínala sebe, že nejsem baťůžkář. Na letiště asi taxíkem, neb...nepředstavitelné dostat ten kufr zase zpátky na nádraží. 
Nic, ubytovala jsem se v něco jako B&B, na skále přímo nad mořem a šla na pláž. (Usínat a slyšet příboj víc než na pláži - k nezaplacení!) Voda neuvěřitelně čistá, tyrkysová, nádherná, to jsem snad ještě neviděla. Jestli na Liparech byly ty pláže bílé, tak netuším, jaká barva byla tady :).Samozřejmě chlápci opruzující na pláži se šperkama a "Signora, massagiiiii?". Odpoledne jsem se poflakovala po historickým centru, ochutnala olivovou zmrzlinu, stařík, co mi ji nandával žertoval a dělal, že mu padá a opravoval moji výslovnost pistacchio (a už sem zas zapomněla, jestli to je pistakjo nebo pistačjo). Klučík vedle smál až se za břicho popadal. Měla jsem blbou náladu z toho kufru, že tohle je poslední štace a že už mám jen relaxovat, což mě trochu znervózňovalo. Říkala jsem si, že bych mohla něco polknout a okukovala menu baru na jednom náměstíčku. Číšník, který stál poblíž, vycítil mojí slabinu, usmál se na mě a pozdravil, a protože vypadal trochu jak jeden kluk, do kterého sem byla hodně zamilovaná (i když tmavší a asi o deset let mladší), šla jsem dovnitř. To je moje nemoc. Třeba ani do nějaký restaurace nechci jít, ale když mě přijdou pozdravit, když si pročítám menu a jsou aspoň trochu hezký, tak jsem ztracená (když nejsou, odolám!). Ne moc gurmánský přístup k výběru míst, kde budu jíst :/. Aperol Spritz a antipasto frutti di mare, což byla jen marinovaná chobotnice (obrovská porce..chutnalo to jako...zavináče bez chuti :D), ani jsem to celý nesnědla a vzpomínala, jak se furt chvástám, že bych plody moře mohla jíst neustále. Tak oprava, celý rok kalamáry a chobotnice doopravdy nemusím vidět.






úterý 21. června 2016

14.den, Scilla, 4.6.2016

Další den hurá na nádraží a do Scilly. Chvilku se mi s kufrem dařilo jet, ale pak div nelítaly jiskry, když se všechna guma a plast obrousily. Hodinu a půl jsem čekala na vlak na začátku promenády a přisedli si ke mně babička s dědečkem. No. Nechtělo se mi s nikým bavit, ale holt...byli strašně zvědaví, odkud jsem a kde jsem v Itálii byla, a kam jedu a jak jsem přiletěla a jak poletím zpátky...aby se za dvacet minut na to všechno zeptali zase, a proč nemám přítele a co dělám a pak se hrozně podivovali kurzu koruny a eura a že jejich neteř je porodní asistentka a vydělává tisíc euro - jooo, kéž by, a jestli jsou u nás taky černoši, tam, že jich je hodně a ať si dávám pozor a nechodím nikam v noci a přes den jen tam, kde je hodně lidí a navrch mi nabídli bonbon!
Čekali na stejný vlak. A dvě minuty před jeho příjezdem nějaký přijel a oni, že to není on, že je moc dlouhý a tak. No, věřila jsem jim, přecejen to musí mít líp zmáklý. To víte, že to byl on. Já hloupá, důvěřivá. Ale za půl hodiny jel další. Měla jsem trochu strach, abych mohla použít ten lístek, co byl jakoby určen pro tamten vlak, ale babička se smála a argumentovala tím, že to je trenitalia, že na ten můžu jet až do noci. Je fakt, že průvodčí to neřešil. A dědeček mi každou stanici poctivě chodil hlásit, kolik zastávek ještě zbývá, až se konečně přiblížila Scilla, podala jsem si s nimi ruku a vystoupila.
A začlo trápení. Slunce se opíralo do malebné vesničky vytesané do skály, zatímco kostelní zvon odbíjel pravé poledne. V mlhavém oparu se před Gertrudou rýsovalo tisícero schodů jako výsměch, jako další životní hoře, před kterou bylo potřeba sklonit šíji. Předloktí a stehna křehké dívky se začala vybarvovat do rozmanitých odstínů modré a fialové, po jejím obličeji se rozléval ruměnec a tělo skrápěly nekonečné řeky potu, zatímco se snažila své břemeno dopravit do vytouženého cíle. Myslela, že každý další krok bude jejím posledním, že vypustí duši, která se přidá k bájné Scylle, která zde sídlí a mnohé mořeplavce připravila o život. Po době, co se zdála jako samotná věčnost, spatřila návěstí, na kterém stálo B&B Avinedda. Nevěděla, zda to není fatamorgana, zda s ní osud nehraje jen další krutou hru, avšak byla to pravda. Byla u svého cíle, kde na ní čekali dva chrabří makarónští pánové, aby ji ubytovali v jejích komnatách a nabídli vodu a kávu, přičemž se obé v tu chvíli zdálo jako božská mana.
Ok, dost básnický chvilky....Ještě dole u moře jsem byla jakási ztracená, nějaký týpek mě doběhla  že mi poradí cestu. Já nevím, ti mladí tady mluví jakýmsi dialekem a snad ani neumí spisovně, takže jsem mu rozumněla jen, že tam někde jsou nějaké schody a nad nima další...no nic, zpět k ubytování. Rocco byl dokonce tak hodný (patronem Scilly je sv. Rocco), že mi nabídl, že mě ráno zaveze na vlak, ač to byla neděle a ač mi jel v 7:35. Mohla bych mu ruce líbat! Vzpamatovala jsem se z toho epického epického zážitku a zase to tisícero schodů slezla dolů na pláž. A bellaaaa bellissimaaa. Si tam tak ležím a kdesi z povzdálí slyším: "Cocco bello, cocco fresco, cocco presto!" Tak jsem hned musela psát mamce, ptze mi o tomhle vyprávěla, když vzpomínala na italské pláže. Šla jsem se vykoupat, tyrkysově modrá průzračná voda k tomu neuvěřitelně sváděla. Byla jsem tu až do podvečera, kdy jsem se vypravila trochu zkulturnit a dále na průzkum. Ve Scille je nalevo Marina Grande, hotely, B&B, pláž a napravo Chianaela (asi jsem to nenapsala dobře), rybářská, trošku zapomenutá čtvrť plná restaurací a spousty uliček končících v moři. A tyhle dvě části dělí vrcholek jak jinak než s aragonským hradem. A viděla jsem asi tak pět svateb. 






pondělí 20. června 2016

12.-13.den, Reggio Calabria, 2.-3.6.2016

Těch pět hodin spánku bylo jako pět minut a už mě čekala improvizovaná snídaně, ale dala jsem si jen dva kousky buchty a dvě espressa lunga. Vyrazila jsem do přístavu, bylo zvláštní vidět takhle o půl sedmý ráno uličky úplně bez lidí. A taky krásný, jak vycházelo slunko. Lipary jsem opouštěla s těžkým srdcem. Přece jen na malém ostrově je úplně jiná atmosféra. V přístavu jsem se zase potkala s Estebanem, který taky cestoval do Reggia a odtud do Neapole. Nastoupili jsme na aliscafo (ty mě fakt fascinují, je to loď, ale během jízdy se díky vztlaku a já nevímčemu, nadzvedne příď a jede po takových lyžích, takže klesá tření a může jet rychleji a nehoupe se tolik, je to v něm trochu jak v letadle) směr Messina. Tam jsme byli za hodinku asi, Messina má krásnou katedrálu, ale vláčet se tam někde s kufrem...sem si říkala, že počkám v přístavu. Šla jsem si vyzvednout lístek do Reggio Calabria a ten pán tam, že za hodinu jede loď a že můžu jet s ní, i když mám lístek na pozdější, což bylo fajn. Takže o něco později aliscafo a Reggio Calabria, město bronzu (ptze tu mají sochy z bronzu z antického období, které byly někdy v 70.letech vyzvednuty z mořského dna), město bergamottu (který se tu pěstuje) a město Fata Morgany (Reggio se nachází v nejužších místech messinské úžiny mezi Itálií a Sicílií a někdy tu je vidět Fata Morgana jako na jediném místě Itálie...to se mi bohužel nepoštěstilo..ale po tom, co jsem neviděla delfíny a soptící lávu, tohle bylo to nejmenší :D).

Arrivederci Lipari
Vystoupili jsme v Reggiu a tak nějak zjistili, že je státní svátek, Den republiky (před 70 lety, po 2.sv. válce, měli Italové hlasovat, jaký bude následovný režim - pokračování monarchie či republika), takže všude spouusta lidí. Šli jsme na Lungomare a prostě jen relaxovali a kecali s Estebanem na pláži, než nadešel čas mého check-inu do B&B
Když nastal, musela jsem zavolat majitelovi, byl tam za pět minut, říkala jsem mu, že klidně může mluvit italsky, že rozumím, ale stejně nějak lámal angličtinu a italštinu dohromady. Pokoj nádherný, ale tak někak ohledně přivítání v Reggiu..když to srovnám s Vincenzem, nic moc...hlavně to vypadalo, že majitelovi jde jen o co nejlepší hodnocení na bookingu. Nic jiného mi neporadil. Well, já se ani neptala. 
Fotek a zážitků z Reggia mám pomálu, neb jsem nějak potřebovala dovolenou od dovolené. Po zabydlení jsem se šla projít po nejhezčím kilometru Itálie Lungomare Falcomata, lidí jak...a přišlo mi, že mě všichni chlápci rentgenujou pohledem. Teda jsem spíš začala mít nějakou paranoiu a depku a PMS a vůbec. Žádný turisti, prostě Sud jaksepatří. Promenáda nádherná, plná květin, stromů, čistá, to se musí uznat. Ono celé město je celkem moderní a postavené v pravidelných blocích, páč to původní bylo r.1908 zničeno zemětřesím a tohle vystavěné podle plánu. Hned paralelně s promenádou jak jinak než Corso Garibaldi a Corso Vittorio Emanuele. Při cestě zpět jsem si v zmrzlinářství Cesare (prý nejlepší široko daleko) koupila zmrzku. Dva pořádný kopce a jen 2.2€, bergamotovou a kinder a byly fakt boží. I když to stálo vyčekat ooobr frontu a nějak se prodrat nejdřív k pokladně a pak k pultu. Docela velký hit tu je, si dát zmrzku do kulatý briošky..nebo brioche, jak oni to nazývají. Pak jsem se zas šla povalovat, páč se mi nechtělo nic. Hlavně tohle B&B láká na úžasnou terasu s výhledem na moře, ale majitel mi napsal, že tam nemůžu, neboť v pokoji hned vedle ní někdo zrovna bydlí. Tak jako....Navečír jsem se ještě jednou odhodlala vyjít ven, projít se po jednom z těch Cors, kde je hodně obchodů, dojít k Duomu a aragonskému hradu.




neděle 19. června 2016

11.den, poslední na Liparech, 1.6.2016

"Poslední" den na Liparech...ráno jsem si ještě prošla centrum a pak jela na Cave Pomice - Porticello, kde je must-see pláž. Jako...je fakt hodně zvláštní. Nedejte se zblbnout internetovýma obrázkama, který vás nalákají na něco trošinku víc strhujícího a bílého. Jak už jsem psala na Liparech se těžila pemza - pomice a pak Unesco a stop a tadyta pláž je přímo pod bývalou továrnou, která už jen chátrá. Fakt zvláštní. Pemza tu je všude kolem, proto prý tu je voda tak tyrkysově modrá. 


Obrázek na googlu
Realita bez photoshopu :-D 




čtvrtek 16. června 2016

10.den, exkurze na Vulcano, Panareu a Stromboli, 31.5.2016

Odjezd z Marina Corta v 9:30, směr Volcano. Na palubě byli převážně francouzi a tak komentář byl ve francouzštině, občas v italštině. Něco jsem rozuměla, ale že by to byla nějaká sláva...zastavili jsme u jeskyně Grotto di Cavallo (aspoň myslim) a pak u sošky Sirény, kterou zhotovil nějaký liparský muž, který byl zamilovaný do hrozně hezké dívky, ale ta ho nechtěla, tak tam dal tu sochu, aby byla vystavená slunci a moři a bouřkám, prostě utrpení, které on sám zažíval. Symbol velké lásky a velké nenávisti. Tak jsme si tak dělali fotky a pak na její hlavě přistál racek - no takovouhle fotku na Googlu nestáhnete :).






Myslím, že bych měla být kapitán! 


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...