úterý 8. května 2018

Duben 2018, část 2. - Sirmione, Moře, Vicenza

 Konečně se oteplilo (až moc). Byla jsem osobně dát další životopis a ticho po pěšině. V pátek jsme zůstali ve Vicenze a giro di bar - L'ultima spiaggia (odkud se už taky nikdy neozvali), Meneghina, Grottino a Drunken duck - pivovar s vlastní produkcí a někdy dost ojedinělými pivy, které pořád mění. Ochutnali jsme jedno pivo "kyselé", které má P. hodně rád, ale tohle bylo spíš snad víno než pivo. Zajímavý zážitek. A v neděli si udělali procházku na Jamaica Beach v Sirmione. Cestou zpět do Vicenzy jsme se zastavili u P. kamaráda na pizzu, která byla božská (a suroviny vybrané P. když tam před lety pracoval).







Jamaica Beach, škoda že bylo hodně vody, jinak je ještě mnohem působivější





Sirmione a boží zmrzlina tam, tentokrát ale stačily bohatě dva kopečky :D

Pizzeria Tre archi


V pondělí jsme konečně koupili bylinky a rostlinky (jak jsem zjistila, tak jediný důvod, proč mě nechal se k sobě nastěhovat, bylo, aby si mohl pořídit kytky a někdo se o ně staral :D) a tak sem si vyzkoušela můj "police verde" (zelený palec). V úterý, předvečer státního svátku osvobození od fašismu, další giro di bar s jeho kamarády. Zase stejné, naše oblíbené, tentokrát vyzkoušení piva Baby snake, které bylo lehce kyselé a slané!

čtvrtek 19. dubna 2018

Velikonoce, Víno, Chioggia

A v neděli završení mého jednoho roku v Itálii! a Velikonoce - Pasqua. V pondělí (Pasquetta) mají samozřejmě taky státní svátek, ale slaví to víc v neděli. Co se týče zvyků, nějak jsem nic extra nepostřehla, děti akorát dostávají obrovská čokoládová vejce s překvapením uvnitř. Když jsem vyprávěla o našich pomlázkách, zůstali čubrnět s vykulenýma očima. Jinak jsem zaslechla "Pasqua con i tuoi, Pasquetta con chi vuoi" (Velikonoce s rodičema, pondělí s kým chceš), ale P. mi pak řekl, že se to říká o Vánocích :D Natale con i tuoi, Pasqua con chi vuoi. Takže jsme samozřejmě byli u jeho rodičů, s jeho strýčky a bratrancem a jeho rodinou. Chody byly naštěstí jen čtyři :D Předkrm vajíčka a insalata russa (jak už jsem psala něco jako bramborovej salát, ale víc zeleniny a krevetky), první chod - pizzoccheri (nudle z pohanky s bramborami, kapustou a sýrem), lasagnette (tak tu nazývají nudle nebo to, čemu mi říkáme tagliatelle, lasagním říkají pasticcio) s hráškou a šunkou (jak poznamenal P. - těstoviny, co jsou trochu gay :D), druhý chod - pečené kůzle a houby a pak studené plátky vepřového s omáčkou z tuňáka (většinou takhle připravují telecí... vitello tonnato) a pak káva a pasticciera napoletana - dort s ricottou a kandovaným ovocem, macedonia (ovocný salát) a spousta vína. Neumírala jsem tolik jako na Vánoce, ale přecejen jsem se necítila úplně lehce :D. Hezký bylo, že všichni hrozně zkoumali a chválili moje obarvený vajíčka. 


aperitivo před obědem




Poté jsme zamířili na Palio del Recioto e Amarone v Negraru (P. mi navykládal spoustu historek o Paliu, které končili...ehm, úsměvně, postěžoval si, že teď má holku a tak to nemůže v opilosti zkoušet na jiný...jakoby by byl ten typ, co to někdy zkouší :D, takže moje očekávání byla vysoká :D). Hlavní ulice Negraru plná stánků kantýn, která vyrábějí vína v Negraru a okolí (jak už jsem někde psala, Valpolicella je proslulá výrobou vína a hlavně Amarone). Koupíte si skleničku a pak už jen chodíte ochutnávat. My ochutnali jen jednu kantýnu - Selún, protože patří P. kamarádovi, takže nám vždycky nalil trošku přes míru.



Tento večer jsme pili jen Recioto, červené sladké víno, které se produkuje Jen ve Valpolicelle z určených odrůd hroznů. 
No. Asi lepší hezky postupně. Máme Valpolicella classico víno, normální červené, produkované jen ve Valpolicelle z odrůd Corvina, Corvinone, Rondinella a malým podílem Forselina, Negrara a Oseleta, 11% alkoholu. Pak Valpolicella superiore, min. 12% alkoholu, zraje v dubových sadech minimálně 12 měsíců. Valpolicella Ripasso (naše oblíbené), min. 12,5% alkoholu, se před nalitím do dubových sudů nejdřív naleje do kádí, kde předtím bylo lisováno Amarone, kde se nechá odpočívat se slupkami a peckami z předchozího lisování 15-20 dní, takže víno má pak aroma Amarone. Může být classico nebo superiore (classico je, že prostě pochází z určitých obcí Valpo, superiore je to zrání 12 měsíců nebo Valpantena, což je trochu širší okolí než ty určité obce). Amarone - víno musí být pěstováno určitým způsobem, jsou určené taky hektary, na kterých se může pěstovat, hrozny musí být perfektně zralé a zdravé, při sklizni se pečlivě vybírají. Uloží se do prostorných dřevěných kazet, na dobře ventilované "půdy" a nechávají se vyschnout zhruba 120 dní. Pak se vylisují a začíná pomalá fermentace při nízké teplotě, která trvá 30-50 dní, potom, co zfermentují všechny cukry, víno se může nazývat Amarone. Zrání vína pak trvá ještě minimálně dva roky. Pokud se fermentace zastaví a zůstane větší cukerný podíl, nazývá se Recioto. Říká se, že jednou ve třicátých letech jeden zapomněl v sudu Recioto, pak ho ochutnal, zjistil, že z toho nevznikla grappa, ale Amarone. Recioto je tedy sladké, hodně ovocné, minimálně 12% (ehm..dost vás opije). Amarone je silné, musí se nechat hodně dlouho okysličovat... tzn. že furt kroužíte se sklenkou, má 14-17%, hodně ovocné, kořeněné, píšou na netu i nádech tabáku kvůli ušlechtilým plísním, které vznikají při sesychání. Všechny procesy produkce těchto vín jsou přísně kontrolované. 
Na Pasquettu jsme si udělali grilovačku jako všichni, počasí konečně nádherný a pak zamířili zase na Palio, kde jsme potkali pár kamarádů z Vicenzy. A večer už stěhování do Vicenzy. 

středa 4. dubna 2018

Březen 2018, poslední měsíc jako aupair

Prvního března začalo sněžit. A začala bejt zima - teda, na místní poměry. Panika totální absolutní. Oni, co se týče zimy a sněhu a počasí, to fakt přeháněj. Fakt nechápu, že v pátek museli zavřít školku. Kvůli 3 centimetrům sněhu. Rozhovory - neslyšela jsem nic jinýho, TV - nic jinýho než sníh. Jako zimní pneumatiky mít musej, sůl jsem taky viděla, že maj. Kde je problém teda?!
O víkendu jsme se vypravili do Folgaria, kam jeli P. kolegové na lyžovačku. P. by lyžovat neměl, já jsem mu řekla, že pro něj udělám cokoliv, ale lyžovat mě v životě neuvidí, takže jsme jeli udělat bella figura před jeho šéfem a najíst se tam. Patnáct minut lanovky se snížkem, oblečená víceméně nalehko, ledviny dostaly zabrat. Pak už jsme jen vegetili, popíjeli pivo a koukali, jak jeho kolegové lyžujou. Musím říct, že jsou všichni super, i jeho šéf, hlavně mě zapojujou do rozhovoru a tak. Na oběd jsme zašli do "horské boudy" Rifugio Stella d'Italia. Oběd typ menza, trošku mastnější ceny, primo já těstoviny s hříbkama, P. canederli plněný sýrem - mňam a jako druhý jsme se podělili o smažený bramborový placičky s volským okem a slaninou, super mňam. Pak šéf objednal prosecchi a dezert. A cesta dolů lanovkou na krásně mokrých sedačkách. Pod sjezdovkou jsme si ještě se všemi dali kafe a grappu, všichni nadšení, že se přestěhuji do Vicenzy a hurá domů.



Večer jsme šli do jednoho baru na koncert dvou kapel, musím vyzdvihnout Backstreet Toyz, předělávky hitů z let 90. a 2000, na hudební nástroje, co se dají lehce ukrást ve školce :D. Další kamarádi P., jeden sympaťák, kterýho jsme neviděli od léta.. "Stěhujete se k sobě? A P. to ví?!..... jsem za něj moc rád, znám ho od dětství a tohle už si konečně zaslouží.... a ty, něco se změnilo, teda změnila se tvoje italština, wow fakt super..a v létě si byla samý nevím, možná, uvidíme...a teď rozhodnutá, že tu zůstaneš, hustý.." A pak Toga party, což byla party rugby klubu, někteří měli tógu a... nevim. Nepochopila jsem ten smysl :D
Pak v týdnu mi volali z jednoho místa, co se mi zdálo ideální, sekretářka na klinice pro američany. Nicméně chtěli, abych na pohovor přišla ještě ten den, ptze hledali urgentně a když jsem řekla, že bych mohla přijet o dva dny později, bylo to moc pozdě. Pak mi napsali z jednoho agroturismu, že mě nechtějí. Tak aspoň vím, že někdo ty životopisy občas čte. 
A Otec jel do práce, pak se vrátil, uprostřed dne se střevní chřipkou.. Byl to hezký týden. Starat se o dítě i o něj :(. 
8. března na Den žen, byl vstup do Parco Sigurtá pro ženy zdarma, tak jsem neváhala. Sice tulipány ještě nekvetly, ale po dlouhé době bylo vidět slunce a bylo to teplo a hlavně... musela jsem využít každé příležitosti nebýt s dítětem!




čtvrtek 8. března 2018

Rok aupairkou v Itálii...udělala bych to znovu?

Teda, rok to bude až první dubna, ale vzhledem k tomu, že se mi už blíží konec, mě to vede k mnohým zamyšlením.. 30.3.2018. Přijde mi, jako by to bylo včera, co jsem přijela a zároveň milion let zpátky. 
Jasně, do Itálie jsem odešla, protože jsem vždycky snila, že tu budu žít. Práce, ok, ale nebyla jsem si jistá, zda chci dělat porodní asistentku, že jsem šťastná a já nevím co. Myslela jsem si, že když přijdu do Itálie, tak automaticky šťastná budu. Protože žít tu a jet sem na dovolenou je přece úplně to stejný. Jak to udělat nejsnadněji? Aupair. Konečně se odvážit. Z telefonátů i z prvního setkání rodina super. Plány? Jeden debilní ital, který si mě pak určitě vezme a porodní asistentkou se tu stanu raz dva, ptze mám přece diploma supplement, netřeba zjišťovat nic víc. Četla jsem na stránkách jakési aupair agentury: "A co hlavně získáš? Jakmile skončí tvé povinnosti s dětmi svobodu, svobodu, svobodu!! Miliony přátel, cestování, ušetříš si peníze"...ahahahah. No nic.
Lituju toho?


Kdyby se nestala ta jediná věc, kterou doopravdy považuju za největší štěstí v mým životě a kvůli který se všechno muselo stát přesně tak, jak se stalo, tak jo, lituju toho. Ale poznala jsem svou životní lásku a to je to, co jsem vždycky v životě chtěla. Takže si to od toho okamžiku, kdy jsem ho poznala, se zatnutýma zubama pořád připomínám a možná s více či méně zatnutnýma zubama strávím zbytek života tady. Ač jsem si vždy myslela, že chci bejt dobrodružná a vyzkoušet různý zaměstnání a žít život, kdy nebudu vědět, co kdy přijde, už si tím nejsem moc jistá, teď když mě to čeká. (Ale já jsem teď...no...pobyt v cizině vám otevře hodně oči, takže teď vidím, jak se v ČR máme nádherně a jak tam je všechno jednoduchý. Teď to ovšem taky vidím se silnejma růžovejma brejlema, co bych všechno dělala a podnikala, kdybych se tam vrátila, jak bych změnila přistup k životu. Uvnitř ale vím, že bych nezměnila nic. Práce, postel, práce, postel. Vrátila bych se na stejné pracoviště, pořád si na něj stěžovala, pravděpodobně práci nezměnila, chlapa nenašla a jen se utápěla v alkoholu a stěžovala si a takhle až do smrti...stačilo, jakou jsem měla depku, když jsme do ČR jeli na Vánoce..takže možná, že trošku toho dobrodružství neškodí? Jakože level 1 života zmáknutej, přidáme obtížnost).

úterý 27. února 2018

Únor, karneval Veneto 2018

První únorový víkend. V sobotu jsme jeli do spaccio (něco jako podniková prodejna, kde je všechno o něco levnější než v ostatních normálních obchodech) značky Brugi, protože P. sháněl bundu. Nic se nám nelíbilo, tak jsme zamířili do spaccio dello spaccio Brugi, kde mají výrobky nepovedené, výstavní vzorky, takové ty, že jim chybí zip anebo je někde udělaný špatný šev. A potom do spaccia Giovanni Rana, který je jedním z největších producentů čerstvých těstovin. Před čtyřiceti lety začal s malou ruční výrobou tortellin a teď jeho výrobky koupíte v každým supermarketu a má i síť rychlého občerstvení. Tady jsem narazili na tortelliny plněné hříbkama a granou, smaženou cibulkou a kozím sýrem a gorgonzolou a ořechama. Jedno stálo 0,9€ místo maloobchodních 2€, protože balení byly z nějakého důvodu s dírami. No takže teď máme lednici narvanou k prasknutí tortellinama, lasagnema, čerstvejma fettucinama a tak. Musí se ale nechat, že jsou straaaašně dobrý. No a když už jsem byli tam v zóně ve Veroně, zašli jsme na oběd do Mishi Mishi, o kterém už jsem psala a následovalo klasické obžerství. Večer do jednoho klubu na metal. Ehm. Já: "A jakým jazykem "zpívají"?" P.:"Myslím, že to je nějakej jejich vlastní jazyk." 
V neděli na oběd jeho rodičům oslavit narozeniny P. a jeho bratra dvojčete - pastissada de caval, typické veroneské jídlo, které vzniklo někdy v pátém století, kdy se udála jakási bitva ve Veroně a umřelo tam taky hodně koňů. Aby se zamezilo plýtvání v době kruté války, naložili maso koňů do vína a koření. Pak ho uvařili a vznikla pastissada. My ho jedli nejdřív s tagliattelema a potom s polentou. A poté, protože byla první neděle v měsíci (tzn. vstup 1€) jsme zamířili do Verony na prohlídku muzea di Castelvecchio. 






středa 7. února 2018

Leden 2018 Veneto

Ó jak bylo těžké se vrátit. Po šestnácti dnech pryč, s Ním. Naštěstí se návrat konal až 7. ledna. Tento článek bude asi zkratkovitý, spíš více fotek. V pondělí po dlouhé době večeře s rodinou. Cotechino v prasečí nožičce, čili zampone. Mno... suďte sami :D


O víkendu Iter ve Veroně, protože jsme zjistili, že tam mají točenou plzeň (za 5€, jak jinak..a Opata v lahvi za 7€). Vůbec celý víkend se nesl ve znamení jezení českých věcí, co jsme přivezli a montování nové postele, kde se ukázalo, jak jsme kompatibilní. Já se spíš kochala tím, jak zachází s nářadím, všechno klídek pohoda, on nervozní, když mu něco nešlo. Pak sem měla něco položit "appena di lá", říkám, že nevím, co po mně chce. "Appena di lá.." Já nic. On: "Nevíš, co znamená appena di lá? Nerozumíš italsky doprdele??!!!" Já: "Ne." Je to krása tyhle mezinárodní vztahy a montování nábytku :D A pak procházka po vinicích v Negraru. 



úterý 6. února 2018

Svátky v ČR a kulturní šoky?

Tak jsme hezky v šest ráno vyrazili do ČR, Udine, Tarvisio a pak nahoru. Vůbec to neodsejpalo. A pak rakušáci, který skoro všude měli maximální povolenou rychlost 80km/h. P. byl celej jurodivej.. "Zentrum? Col cazzum!" Zastávka na panini se zbytkama od předchozího dne...toastovej chleba s peará, vařeným jazykem, cotechinem, křenem a zelím byl divně dobrej a dobře divnej :D. A Mikulov. První věc, co mě překvapila, jak strašně zlevnil benzin, potažmo diesel. Naprosto neuvěřitelný. Vždyť přece...benzínu už nikdy víc nebude. A jinak ponuro a všechno mi přišlo hrozně starý, komunistický a depresivní. P. nadšenej, zkoušel číst všechny názvy... nechápu, že nedokáže zopakovat to, jak to vyslovím já o.O. A jeho neustálý údiv nad dodržováním 50 a 90 km/h. "A už skončila obec? Už můžu? Ty jo, koukni na to, tady fakt všichni jezděj pomalu... fakt 50km/h!" A po dalších x úmorných hodinách mé rodné město. Chtěla jsem se radovat, ale asi únava či přejezení z předchozího dne...bylo to strašně divný se po devíti měsících vrátit. 
Úplně nevím, co psát, protože ČR každý z vás zná, Prahu víceméně taky, my to vzali hodně turisticky, bohužel i s pár tourist trap v podobě třeba U Pinkasů. Tak asi o tom, co mě překvapilo, co muže a tak. 
Maximální povolený rychlosti a to, že nemůže řídit opilej. Teda v Itálii je limit 0,5%, ale On...no., asi to tu je hodně benevolentní. Kontrolu jsem viděla jen jednou, odbočili jsme jinam těsně před tím, než nás stihli zastavit. Rozhodně v Itálii nikdo neřeší, kdo bude řídit a tudíž nebude pít. Z tohohle byl dost překvapenej, že to vlastně musíme řešit a nebude jít BOŽE! dva a půl kilometru pěšky domů. No a pak prý máme strašně málo značek stop... jak se pak má člověk v křižovatkách vyznat. 
Pak prý jíme strašně brzo. Oběd i večeři. A je divný, že vyrazíme do hospody na osmou, devátou. Je pravda, že doteď mám okolo 12 a 18-19 hlad a štve mě, že musíme čekat až bude něco po desátý, abysme mohli vyrazit do baru. 
Je divný, ale na druhou stranu praktický, že si doma sundáváme boty. I když s tím, že máme mnohem častěji koberce, to chápe. Ale pak nechápe, proč máme koberce, že se prej na nich musíme v létě usmažit. Jen počkej chlapečku, až budem spolu bydlet, budeš si boty sundávat taky. Kdo se s tím má furt vytírat. 
A pak výraz k nezaplacení, když vešel do koupelny. "Kde je bidet??!! To jste takový čuňátka?! Kde si mám jako po velký umýt zadek??!!" Ok, bidet mi taky hodně chyběl. 
Chleba nepoužíváme jako přílohu, takže jsem mu musela vysvětlovat, kdy se používá (rýže a těstoviny jako příloha si vysloužily velký úšklebek). Což nepochopil... resp nepochopil, že každej si každej den nevaří čerstvý oběd a večeři. (Plus byl taky šokovanej, že dáváme na chleba máslo a pak ještě třeba šunku. Jasně, jejich olej na chlebu je něco jinýho :D) Je fakt, že jsem nezažila, že by.. teda nevím, jak vy, ale já, když jsem vařila, uvařila jsem velkej kotel a pak to jedla třeba ještě další dva dny. Oni, když už se náhodou stane, že uvařej víc, zbytek daj do mrazáku a jeděj to až za dlouho. Mají radši, když se to pořád mění. Jednou jsem mu uvařila kroupy s hrachem, kotel jak jsem zvyklá. Dali jsme si oběd, pak trošku k večeři a když to pak zbytek jedl další den k obědu, byl už nakrklej ačkoliv mu to chutnalo. 
A pivo. To, že v mém rodném městě stojí 1€ půl litru...to byla asi nejlepší věc z ČR :D Tady totiž 0,4l stojí 4-5€. Byl fascinovanej řezaným pivem a prostě pivem všude všelijak. A panáky na zábavě, když potkáte někoho známýho. To taky moc nezažil. Je fakt, že já pila panáka v Itálii s někým jen asi jednou. 
A nevím, jestli jsem vám říkala, že Italové jsou schopný strávit hodiny rozhovory o počasí. O průvanu...ariettě, která je v létě něco velice vítanýho (pamatuju, jak jsme ve Vicenze jednou večer, kdy bylo asi 40°C pokaždý když jsme cítili ariettu, roztáhli ruce a "Aaaaaa ariettaa...cííítíííš?"), na jaře a podzim něco, z čeho onemocníte a v zimě naprosto příšerná věc...no a tak vyjdem v ČR ráno z baráku a on: "Tyjo, jaká arietta, cejtíš?" Já jsem se mu jen vysmála, jak to dělám vždycky, když o ní mluví. Další den: "Uuu arietta...to je co?" Třetí den: "Jaká arietta.. ah.. právě jsem pochopil, proč ty o tom nikdy nemluvíš..když ji tu máte pořád..." Ale je fakt, že doopravdy my Češi počasí nerozebíráme. Teda stěžujeme si na něj, to jo, ale tak jak oni to neřešíme. Teďkonc o víkendu mi říkala jedna italská kamarádka, že mi musí přiznat, že od tý doby, co jsem se před ní zmínila, že italové pořád neustále mluví o počasí a tak, že to moje konverzační záchrana, si všimla, že doopravdy stráví hroznýho času mluvením o počasí. 
Lidi v ČR se moc nezajímají o druhé..o to co dělali, jak se mají atd. Tady si všichni pamatujou, o čem jsem kdy mluvila a ptají se mě na to. To je věc, co se ještě pořád učím. Zajímat se, ptát se... ne že by se mi vždy chtělo :/ Ale už i pro mě to bylo trochu zvláštní, když se mě rodina na všechno nevyptávala. Po devíti měsících jsem očekávala něco jiného. Nebo jsem si právě až moc navykla na lidi tady. 
Knedlíky. 
Léky jsou levnější. Ostatní věci se začínají rovnat, možná jsou i dražší - oblečení, flying tiger, ceny v centru Prahy...
Italové nepoznají rozdíl mezi naším vyjádřením ano m-hm a ne m-m. Pro ně je i m-m ano. 
A pak takovýto, že když přijedete z ciziny, čekáte, že se něco změnilo...vaši nejbližší zas čekají, že vy jste se nezměnili. Pro mě to bylo, jakoby se nic nezměnilo, jako bych přijela po obvyklém měsíci v Praze, což nebylo zrovna to, co jsem po devíti měsících čekala. Naopak mi bylo vyčteno, že se teď chovám důležitě a dělám divný ksichty, citoslovce a gesta. 
Bylo to pro mě strašně zvláštní, úplně jsem se tam necítila. Takže teď dlužím Matce večeři menu ryby, protože jsme se vsadili. Já říkala, že se budu chtít vrátit, ona, že ne. A měla recht. 




středa 17. ledna 2018

Prosinec 2017 a Vánoce po italsku

První víkend v prosinci, nebo vlastně druhý, byl pro mě poněkud pochmurný. V pátek byl státní svátek, tak jsme si s P. malovali, jak se uvidíme už ve čtvrtek večer a podnikneme kdo ví co, ale moje rodina jela na víkend do hor a já tudíž měla "vycházky" jen odpoledne a večer, aby pes nebyl doma sám. Ne, že by moje přítomnost něco měnila. Pes ničil věci se stejnou intenzitou jako vždy.
V pátek navečer jsme se tedy jeli podívat do vánoční Gardy, přišlo mi zajímavé, že v žádným betlému tady nebyl Ježíšek, protože ten se přece ještě nenarodil a dají ho tam až na Vánoce, navštívili Can e Gato, Ca'Bottona a zakončili v baru ve Valeggiu. V sobotu jsem uklízela a pak jsme jeli na oslavu narozenin P. kamarádky, kde jsme se bohužel nemohli moc dlouho zdržet. V neděli začlo sněžit, P. z toho byl celej hotovej, jeli jsme se podívat do Lazise, ale pak nás sníh zahnal do Bussolenga a baru Caballito, kde hrál revival The Doors. 

Garda



Lazise


Další víkend jsem ale mohla odjet už ve čtvrtek večer do Vicenzy. Šli jsme do P. oblíbeného popracovního baru, kde jsme se setkali s jeho dvěma kamarády. V pátek dopoledne jsem nachodila snad deset kilometrů po Vicenze a obstarala pár vánočních dárků, aby se neřeklo. A konečně mi přišla průkazka codice fiscale...po třech měsících a opětovné žádosti na internetu. Pak jsem musela P. schvalovat outfit, fotit a zkoumat ho ze všech úhlů, protože šel na formální pracovní večeři....no prostě italové a móda. Ale vidět ho v obleku, vrrrrr. Když odešel, dala jsem se do pečení vánočních rohlíčků. Byly dobrý, ale až moc křehký, asi jiná mouka a máslo a taky cukr. Tady neseženete kilo moučkovýho cukru, maximálně 150g už ovanilkovanýho. Bohužel v něm bylo trochu kukuřičnýho škrobu, takže při obalování to pěkně blemcalo. Drahý můj dorazil ve čtyři ráno, když se vzbudil, hned se mi preventivně začal omlouvat. 

pátek 12. ledna 2018

Listopad 2017

První víkend nic podstatného, snad jen, že jsme objevili kouzlo toho, že si můžeme udělat Campari Spritz i doma (a pít ho z půllitru a ještě ušetříme).. Pak se mi v pondělí stala úžasná věc, že mi můj milovaný mobil spadnul do záchoda. Koukala jsem jak ve zpomaleným záběru padá do mísy a jen si říkala, že to nemůže být pravda. Když jsem ho vyndala, slyšela jsem jak baterka dělá vrrrrrvšššššš a konec. Bez internetu. Bez mobilu. Děsný. Už tak jsem cejtila, že to je nějaký blbý období, snadno jsem se rozbrečela, všechno mě sralo, i jsme se rádoby pohádali s P. (pohádali...my se ani jeden nehádáme, takže tohle bylo, že jsme si třikrát odsekli a pak se nebavili...oživila nás až návštěva uličky s alkoholem v supermarketu). 


No, takže...mobil. Jako nějaký peníze mám, ale kupovat si novej mobil se mi zrovna nechtělo. (Ale dobrý, začala jsem měsíc s 350€, mobil stál 180€ a peníze mi došly až 28.listopadu :D) A když už tak ten, co jsem měla, Huawei. Takže jsem skončila s nějakým Hisense, kterej se mi vůbec nelíbí, ale měl by bejt voděodolnej (videorecenze tohohle mobilu začíná se záběrem, kde mobil padá do záchodu a týpek řiká: "Už se vám někdy stalo, že..."..pak mobil i usmaží na pánvi). Po měsíci jsem si na něj zvykla no. 
Druhý víkend v pátek jsem z domu vypadla dříve, myslela jsem, že mě P. vyzvedne také dříve, jenže jsme se špatně pochopili, takže jsem čekala asi čtyři hodiny v Giardini di Borghetto, docela příjemnej podnik u Borghetta. S přátelskou (či obchodně nadanou) číšnicí, která se se mnou chodila bavit a která mi vnutila dát si těstoviny - capunsei (nočky ze strouhanky) s bylinkama či co. Úplně mě to neuchvátilo, připomínalo mi to peará. Pak když konečně P. přijel, tak se na něj číšnice musela jít podívat a řiká: "No konečněěě..čeká tady na tebe hodiny vííííš..." Nic, Castrum. 




Další den jsme šli na procházku Bardolino - Garda, tradiční Can e Gato. Večer FAbemolle a naše oblíbená kapelka Guastafestival.





Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...